Jak mě chtěli zavraždit v Notre-Dame

Největší drama od vydání Chrámu Matky Boží v Paříži! Boj o život ve středověkých zdech! Viktor Čistič v sutaně! Čtěte!

To je tak. Obecně moc nemusím klasické turistické okukovací památky ... teda někam jdete a tam blíže neurčenou dobu čučíte na nemovitost ... případně čučíte na movitost, ale nesmíte na ni pro změnu sahat ... okolo vás čučí dav stejně postiženejch (v horším případě se vám stihne i plést pod nohy, strkat se, řvát atp., samý lepší) ... no a po skončení čučení jdete čučet zase jinam. 

Nějaký to turistický minimum si sice dám, ale s tím, že teda odškrtnuto a druhej díl čučení se konat spíš nebude. Prostě mě to nebaví. A jo, počet navštívených pařížských muzeí se stále rovná 0 (nicméně pořád mám teoretickej plán to posunout aspoň na 1, lol, někdy teda). 

Nicméně, jedna výjimka se najde - Notre-Dame. Stavím se tam skoro pokaždý. Ta stavba mě fascinuje - kombinace její velikosti s jejím stářím, pocitem, že tou temnou horou kamene kráčela staletí (a vzala jich to tudy fakt slušná řádka).

Notre-Dame má ale i další výhody. 

Je zdarma. Obsahuje židličky, spoooustu židliček (prázdných). Není tam nával. Pokud je venku fronta, hýbe se rychle. Nikdo vám nedává najevo, že už tam jste moc dlouho. Lidi venitř držej huby. Nesměj se svlíkat do trenek. Kouřit. Bleskat bleskem. Telefonovat. 

No, prostě super lokalita po všech stránkách.

btw. teď koukám, že u sloupu jsem asi vyfotila ducha ;)

Takže naše tradice je, že se v Notre-Dame stavíme vždycky na chvíli zrelaxovat (což v tu chvíli většinou potřebujeme jako sůl; aneb do Paříže by se hodil náhradní pár nohou; pokaždý si říkám, že tentokrát si ten jeden budu šetřit, a pokaždý to nevyjde). 

Báječně se tam sedí, obdivuje gotická ponurost a rozjímá. Rozjímat samozřejmě není nutný jen a pouze nad něčím goticky ponurým, hodí se dost dobře i ke špekulování nad tím, jestli tu kabelku fakt potřebujete, kolik byste měli vzít makaronek nebo jestli budete dělat 158. fotku Vítěznýho oblouku z prostředka silnice, nebo vás to už nebaví (baví furt :D).

Nicméně, teď v listopadu to rozjímání jaksi nevyšlo :D

Zaprvý, panorámata byly zhyzděný oslavným lešením, bo něčím na ten způsob, jestli teda lešení může být oslavný. Přes katedrálu to totiž minulý rok vzalo už 8 a půl století a bylo nutný to dát všem najevo skrz nevkusnou modrou buňku a dřevěnej nájezd k fasádě (končil tam, kde je ten chumel lidí pod bílýma trubkama).

Uvnitř modrý buňky bylo tohle. Neptejte se.

Každopádně teda ok, reprezentativní foto jsem tentokrát neměla, ale to nemělo být relaxaci na obtíž, že.

Takže jsme se, nic zlého netuše, usadili, jak bylo v plánu. Úleva. Po celým dni pobíhání to fakt už chtělo. 

Za chvíli koukám, že sedícím místní kmetka rozdává nějaký žlutý letáky, některý turisti se po tom teda sápali, ale kouknu, vidím noty, nedík. Nicméně začalo být jasný, že to bude nska asi s hudbou. 

Což si člověk řekne jé, pecka a u toho si představí gregoriánský chorály. 

Jindy dost prázdný židle se zaplnily a vepředu se začalo schylovat k akci. Že to nebudou gregoriánský cokoli bylo jasný ve chvíli, kdy tam člověk spatřil dvě holky - a tím obsazení končilo.

Pak se všichni postavili.  

Fuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu. 

Ale nechtěli jsme trhat partu, tak jsme si teda stoupli taky, no, ačkoli nohy měly dost námitky. Holky začaly zpívat, k nim se přidali i některý s notama. Turisti ne, pochopitelně. Ti do toho akorát čuměli a snažili se tvářit, že vědí, která bije. 

Byla to děsná nuda.

A ty lidi furt stáli.

Jako tywe.

Takže jste nucený stát, poslouchat něco, co se zdaleka nepodobá gregoriánským chorálům, na který jste se těšili, a na relaxaci můžete zapomenout. Dost hrozný samo o sobě.

Po třech minutách mě to přestalo bavit.

Turista před náma se už před minutou zhroutil zpátky na židli, hlavu zabořil do opěradla před sebou a myslel si nejspíš něco o tom, kam se to proboha svojí squaw, která furt stála a snažila se vědoucně tvářit do letáku, nechal zatáhnout.

No, první nebudeme. Tak jsme si teda sedli taky. Naštěstí jsme byli v poslední řadě, takže to mohlo pohoršit jen omezený množství lidí, pokud to teda vůbec někoho pohoršit mohlo. Ale jako napadne vás, že jo, když všichni ostatní stojej. Minimálně vám určitě záviděli, že vy jste si sedli :D

Po dalších nekonečnejch minutách si dřepl i zbytek.

Horší část ovšem měla teprve následovat.

Krom zpěvanek tam byl i kněz, kterej občas máchnul kadidelnicí (na fotu vpravo, ukažme si na něj).

Ke stropu se začaly vznášet oblaka bílýho dýmu.

Ten strop je vysokej. 

Katedrála obrovská.

My seděli až vzadu.

Přesto jsem po chvíli začala cítit fakt nepříjemnej škrábavej pocit v krku. Jako ok, byla jsem trochu nakřáplá, z toho, jak jsem furt lezla teplo/zima, ale ve fázi pochrchlávání to ještě zdaleka nebylo, za celej den jsem si na to vlastně ani nevzpomněla. Chvíli se to škrábání dalo potlačovat ucucáváním vody, ale kněz dýmal a dýmal a ten sarin se tam hromadil furt víc a víc.

Když už voda nefachala a celkem akutně hrozil záchvat slzícího kašle, kterýmu jsem se chtěla vyhnout (zas tolik pozornosti jsem přitahovat nemusela), rozhodli jsme se vyklidit bitevní pole. Vydali jsme se zpátky tam, odkud jsme uličkou přišli.

WTF!

Ta vysoká dřevěná ohrada sahající k ramenům tady přece nebyla!

Vždyť jsme tudy přišli! 

Nikde žádnej otvor, nikde žádný dveře.

Do prkenný ohrady. Doslova. Smysl tohohle úsloví mi byl konečně úplně jasnej. Toho člověka taky věznili v Notre-Dame a chtěli ho udýmat.

Rozhodli jsme se teda jít podél sloupů dopředu, kde jakákoli ohrada logicky musela končit, protože tudy přišli účinkující. 

Končila.

Ale pro změnu tady byly natažený stuhy mezi kovovejma sloupkama a za stuhama spousta čumilů.Nebylo úniku!

A co se stalo dál?

a) začala jsem křičet všichni tady umřem a pak se zhroutila na podlahu

b) vyprdla jsem se na pohoršení, podlezla pod stuhama, čumily rozrazila a utíkala pryč

c) než jsme stačili cokoli udělat, odtáhli nás postranním vchodem do kobky, protože jsme moc rychle odhalili jejich ďábelský plán, kdy všechny turisty chtěli omámit a pak prodat na orgány.

No, ani jedno.
Děsně nenápadně (šli jsme se jen tak kouknout dopředu, mňau, vůbec tady nehledáme dveře) jsme se po straně vydali zase zpátky celou lodí dozadu.
Funkční dveře po celým obvodu nikde.
U úplně posledního sloupu, kde ta zasraná ohrada končila a za sloupem se dalším svým dílem stáčela doprava, jsme ji na pár centimetrů poodstrčili (sice byla těžká, ale nebyla k tomu sloupu nadoraz, takže to stačilo) a protáhli se ven.
A pryč.

Co je pointa?

Pointa je ta, že ve chvíli, kdy začne představení, zasunou jinak otevřený části ohrady (na spodní fotce je její část vidět mezi sloupama) a zajistěj je, aby se v tom prostoru už nikdo zvenčí necoural a představení nerušil.
A lidi tam musej dřepět, dokud to neskončí.
Pak ji zase otevřou a lidi pustěj.
Takže to berte jako notre-damský varování, a jak se k takovýmu nějakýmu mecheche začne schylovat, radši vemte nohy na ramena.
Páč dřív se odtud jen tak snadno nedostanete :D

A když jsem ty fotky probírala, našla jsem jednu selfie, takovej bonus na konec ;))

A v jaký světový památce chtěli zavraždit vás?