Halloween

Závist je velmi ošklivá vlastnost.

Přesto se jí v tomhle případě nedokážu ubránit a strašně zavidím všem zemím s dlouhou (a tím pádem promakanou) tradicí slavení   Halloweenu.  Těžko si totiž dokážu představit svátek, který by se mi mohl do vkusu trefit více - miluju podzim a miluju bubu věci - zamíchat, protřepat a voilà ... máme tu Halloween. 

Kupříkladu za takové Velikonoce bych ho vyměnila všema dvaceti. O hnědém Valentýnu ani nemluvě, jeho vcelku úspěšnou infiltraci do českého prostředí úspěšně nechápu. Zato si dokážu tipnout příčinu dosavadního okrajového významu Haloweenu a argumenty proti němu: zaprvé to je americké (tudíž trapné) a zadruhé to má zcela nečeský název. 

Obávám se, že s názvem se toho moc nevymyslí, pojmenovat ho česky a přitom úderně je nejspíše neřešitelný problém (Předvečer svátku Všech svatých už asi méně úderné být nemůže).
Možnosti tak vidím pouze dvě, buď si zvyknout na Halloween, anebo celou tuhle věc zahrnout do rámce Dušiček, v obém jde koneckonců o to samé, tedy o vzpomínku na zesnulé předky, s tím že Halloween zároveň nezapomíná ani na oslavu konce léta (a že tady je sakra co slavit :D) a počátku období zimy. A na tom přece není zhola nic amerického. Stejně jako se i u nás slaví konec zimy a příchod jara (Morana/Velikonoce/pálení čarodějnic), bylo by jen logické věnovat trochu pozornosti i konci tohoto teplého období.

 Původ Halloweenu

Na počátku bylo ... určitě něco :) Ale co přesně, to bez stroje času těžko někdy zjistíme.

Obecně se dá říci, že na počátku, tedy před pár desítkami tisíc let, byl člověk, jehož přežití bylo zcela závislé na lovu a úrodě. A lov a úroda byly zase do značné míry závislé na přírodě a jejích rozmarech, které ovšem člověk nemohl nijak účinně ovlivnit. A od toho je už jen krůček ke snaze o ovlivnění alespoň v rovině metafyzické, kdy každému přírodnímu živlu a jevu byl přiřazen nějaký Bůh, který ho měl v představách lidí na starosti, a tohoto Boha se pak snažili naklonit si různými rituály a obětinami, aby konal tak, jak si oni přejí. Přírodě byly tedy přisuzovány antropomorfní vlastnosti. Tato záležitost se odborně nazývá animatismus, což se např. podle wikipedie dá vyložit jako víra v oduševňující moc přírody.

 

 Když přeskočíme do dob pozdějších, konkrétně ke Keltům (2000 př. n. l.), kteří žili na území dnešního Irska, Velké Británie a severní Francie, už máme o těchto slavnostech informací o něco více.

Keltský svátek se nazýval Samhain a předcházel oslavě Nového roku, který podle jejich kalendáře začínal 1. listopadu. Opět nešlo o nic jiného, než o vypořádání se s koncem léta a s nastupující zimou obecně symbolizující smrt. 

 

Keltové věřili, že v noci předcházející počátku nového roku (tedy 31. 10) se stírají hranice mezi světem živých a mrtvých a duše mrtvých se vrací zpět na zemi. Kromě toho, že tito duchové měli provádět rozpustilosti jak lidem, tak zvířatům, jejich přítomnost měla zároveň usnaďnovat předpovědi keltských duchovních, druidů, týkající se budoucího období. 

Při Samhainu se Keltové oblékali do kostýmů vytvořených z kůží a hlav ulovených zvířat, přinášeli oběti k usmíření bohů a duchů, předpovídali si budoucnost a zapalovali ohně, které měly okolo se potulující návštěvníky z druhého břehu udržet v bezpečné vzdálenosti a ukázat jim cestu zpět do podsvětí. Po skončení rituálů si pak každý do domácího ohniště (které předtím uhasil) přinesl část ze slavnostního ohně a věřil, že tak zabezpečí ochranu sobě i svému domovu v novém roce.

 

Okolo 1. stol. př. n. l. podlehli Keltové Římanům a tradice obou kmenů začaly splývat. Tento proces se samozřejmě nevyhnul ani Samhainu, do kterého se začaly infiltrovat prvky hned dvou římských svátků - 1) Ferálií připadajících na 21. února a sloužících ke vzdání úcty duším zemřelých předků a 2) slavností na počest sklizně a bohyně Pomony konajícím se na podzim; Pomona byla římská bohyně sadů, zahrad a ovocných stromů a jedním z jejích symbolů bylo jablko.

 Kolem 7. století n. l. se bohužel do celé záležitosti napytlíkovali Křesťané a samořejmě zkazili veškerou srandu.
Navíc při tom tradičně vůbec nerespektovali autorská práva a ochranné známky starých náboženství, podstatu slavností drze vytunelovali a už plně pod svým patentem označili 1. listopad jako Svátek všech svatých, v angličtině All-Hallows-Day. Noc před ním byla nazývána All-Hallows-Even; v 16. století byla poprvé zaznamenána její zkrácená verze skotské provenience - Halloween.

 Současnost

Jak příběh pokračoval dál, si asi už každý dokáže představit.

Evropští kolonizátoři si sebou do Ameriky přinesli i své zvyky a tradice.

Ovšem v novém prostředí, kde se střetávaly různé vlivy (jak přistěhovalců z jiných evropských národů, tak původních obyvatel), nemohl Halloween zůstat zcela neměnný a začala se vytvářet jeho nová podoba, částečně se vracející ke svým kořenům a částečně přinášející prvky nové. Více než náboženským svátkem se začal stávat událostí společenskou a rodinnou, příležitostí sejít se sousedy a přáteli a radostně oslavit úspěšnou sklizeň.

Lidé pořádali hostiny, oblékali se do kostýmů, vyprávěli si strašidelné historky a předpovídali si budoucnost - např. hozením slupky z jablka přes rameno, která po dopadu měla zformovat počáteční písmeno budoucího manžela; ke stejnému účelu měl sloužit i pohled za tmy do zrcadla, ve kterém se měl zjevit obličej nastávajícího.

Od 50. let 20. století, období baby boomu, začal Halloween nabývat podoby svátku zaměřeného převážně na děti.
Právě od této doby začalo být běžné obcházení domů skupinkami dětí v kostýmech s notoricky známou otázkou "Trick or treat?" ("Koledu, nebo vám něco provedu", dobrý překlad je i "Dobrotu nebo šprým"). Otázka je to nicméně spíše formální, protože rodiny mívají už dopředu připravenou spoustu dobrot určenou k rozdání, a stejně tak dětem pro pobavení chystají strašidelnou výzdobu vchodu či verandy, případně se sami převlékají do tématických kostýmů, aby se koledníci po otevření dveří vylekali.

Původně byla jako tradiční sladkost rozdávána jablka v karamelu (apple candy), postupem doby částečně ustoupila sladkostem kupovaným (někdo dává dětem i peníze).

Ke koledování se nepostradatelně váže i tématická urban legend - v jablcích (či sladkostech vůbec) mohou být nastrkané žiletky, jehly a připínáčky, případně mohou být otrávené. V dobách největší hysterie údajně některé nemocnice rodičům nabízely rentgenování dětské výslužky (což doufám, že je UL sama o sobě). Jak to ovšem u UL bývá, žádné takové případy se, kromě zcela ojedinělých incidentů (navíc bez vážných zranění), nikdy nepotvrdily.

Co se tématických sladkostí týče, já jsem zatím cvičně stvořila muffiny :)

 Vyřezávání dýní a výzdoba

V Evropě se původně k vyřezávání používaly tuříny, řepa nebo brambory. Teprve po příchodu do Ameriky se stala, jakožto místní plodina, oblíbeným materiálem dýně. Byla nejen mnohem větší, ale také se mnohem snadněji opracovávala.

Vydlabané zelenině se svíčkou (což tedy v případě dýně neplatí, protože to je ovoce, ale proč to komplikovat) se říká jack-o'-lantern, Jackova lucerna. A proč zrovna Jackova?

 

Podle staré irské legendy žil byl jeden mazaný a lakomý farmář jménem ... wait for it ... ano, Jack. A aby toho nebylo málo, Jack si i rád přihnul (proto se této postavě někdy říká Opilec Jack či Lakomec Jack). S takovým osobnostním profilem bylo pochopitelné, že se o něj brzo začnou zajímat mocnosti pekelné s cílem zařadit si jeho duši do sbírky. A tak se jednoho dne Jack setkal s čertem, který ho měl za úkol odnést. Ale protože náš farmář byl řádně prohnaný, přemluvil ďábla, aby s ním ještě zašel na poslední skleničku. Po vypití se ukázalo, že Jack nemá ani haléř, a tak požádal čerta, aby se proměnil ve stříbrnou minci, aby mohl zaplatit. Čert mu vyhověl, ale to samozřejmě neměl dělat, Jack si totiž minci bleskově strčil do kapsy, a protože tam měl i křížek, čert se nemohl přeměnit zpátky. Za jeho osvobození požadoval, aby mu dal dalších 10 let pokoj. Čertu nezbylo než souhlasit. 

Po uplynutí 10 let tady ale čert byl opět jako na koni. Ani tentokrát se Jack nijak nebránil a slíbil, že s ním půjde, pokud mu čert ještě splní jeho poslední přání - utrhne mu na cestu jablko, na které má velkou chuť. Čert v tom neviděl žádnou čertovinu, a tak vlezl do korun nejbližší jabloně. Jack na nic nečekal a bleskurychle do její kůry vyryl znamení kříže. Čert byl opět v loji, nemohl slézt dolů. V podmínkách týkajících se jeho propuštění tentokrát Jack přitvrdil - požadoval slib, že mu dá pokoj už navždy. A čert mu chtě nechtě musel vyhovět. 

 

Brzy se ovšem mělo ukázat, že tohle Jack tak úplně nevychytal.

Když nakonec zemřel, namířil si to samozřejmě do nebe. Vzhledem k jeho hříšnému životu mu ale Svatý Petr zabouchl brány před nosem. A tak Jack neměl jinou možnost, než se vydat do pekla. Tam to ale kvůli předchozímu incidentu taky nevyšlo, slib byl slib a ďábel nemohl jinak, než ho vykázat. Ještě předtím ale hrábl do plamenů pekelných a hodil mu uhlík, který nikdy nevyhasne, aby při svém bloudění po zemi viděl na cestu. Jack si pak z tuřínu vyřezal lucernu, uhlík do ní vložil a, nechtěný jak v nebi, tak pekle, je odsouzen se potulovat světem navždy a svým světélkem lákat pocestné do bažin a vřesovišť (někdy je Jack synonymem pro bludičku).

Z této pověsti se nakonec vyvinul zvyk vkládat na Halloween svíčku do vydlabané dýně umístěné v okně či u dveří, aby svým světlem odrazovala od vstupu všechny nedobré duchy včetně Jacka.

V Americe se pak k symbolice svátku přidaly i motivy inspirované horory a gotickým románem, jako jsou černé kočky, čarodějnice, mumie, kostlivci nebo pavouci.

Co vy? Je vám myšlenka Halloweenu sympatická? A slavíte ho nějak, nebo ho naopak zcela ignorujete?