Fota z Londýna II.

29. září 2011

Konečně mám čas hodit i zbytek fotek.

Když jsem se jimi probírala (a nemohla se dobrat), zase jsem musela řešit svůj obvyklý problém, který pravidelně řeším už u focení (a docela by mě zajímalo, jestli ho řeší i někdo jiný, tak se kdyžtak vyjádřete ;)
Jde o to, že mě vlastně vůbec nebaví fotit notoricky známá místa, prostě věci, které už každý na fotkách viděl tisíckrát a nic profláklejšího z dovolené v daném místě dovézt ani nelze (jako třeba záběr přes Temži na Parlament nebo Eiffelovka z dálky).
Ovšem když se u nich nakonec ocitnu, tak stejně pokaždé podlehnu okolní davové psychóze (každý to fotí) a fotím taky, "když už jsem tady ...". Ale to nic nemění na tom, že to dělám spíš z povinnosti, než z opravdového zájmu.
Aby bylo jasno, na taková místa se zajdu podívat ráda, proto se u nich taky ocitám, jen u toho focení se nadšení nějak zasekává ... přijde mi, že to jsou fotky absolutně o ničem, a pokud se někdo soustředí jen na pořizování takových snímků, tak si domů doveze úžasně nudné a sterilní portfolio, které o místě samotném a o tam stráveném čase nevypovídá vůbec nic. Resp. nic víc, než co lze najít v každém průvodci.
Způsob, jak takovou fotku alespoň trochu ozvláštnit, je logicky buď přítomností samotného cestovatele (a na to třeba já moc nejsem, pořád šaškovat s předáváním foťáku a všude se fotit několikrát mě docela otravuje; zvlášť když nudný základ zůstává a koukat lze leda tak na foceného - což ovšem často nebývá zas až taková výhra, jak by teoreticky mohla) nebo se snažit o záběr z alespoň trochu neobvyklého úhlu pohledu (což volím raději, pokud to jde).

Na druhou stranu, pokud bych se řídila podle chuti a takové věci nefotila, poznal by vůbec někdo podle fotek, kde jsem vlastně byla? Někdy by to asi byl problém. Samozřejmě na tom zase tak nesejde, protože o tom, co si bude prohlížet, by byl předem obeznámem, ale stejně by mi to nejspíš připadalo trošku divné žádné takové foto nemít.

No a tady se dostávám k té druhé části věci - tedy jestli okolí, kterému fota ukazuju, o zmíněné "průvodcovské " fotky vůbec stojí. Pokud to vezmu podle sebe, tak o ně stát nemůže, protože mě koukat na taková fota nebaví ani trochu. Ale fakt vůbec. Chutě jsou ovšem různé, takže někdo na záběry takového typu třeba čučí rád. Akceptuju, ale nechápu.  

Nicméně, v tomhle příspěvku jsem se tentokrát rozhodla řídit podle svého vkusu. Což znamená žádný Parlament. A když už, tak i s pointou.


Camden Town byla asi jediná věc, co se mi na Londýně líbila. Mám ráda divné zjevy a divné věci a tady bylo obého vrchovatě.



Photobucket


Photobucket

Tohle byla víceméně taková tržnice, ale něco ušlo. Akorát arabští prodejci byli trochu otravní, člověk aby se bál se u některého stánku zastavit, protože mu hned všechno ochotně nabízeli a když nakonec nic nechtěl, tak se snažili smlouvat, a to strašně neodbytně (no, dá se smlouvat vlastně jinak? ;)) Každopádně já na smlouvání nemám vůbec povahu, takže mě to celkem prudilo. Jeden byl ale fakt vytrvalej a nakonec mi nacpal kabát ;) No nevím, kdo vyhrál, ale řekla bych spíš já. Zeptal se totiž, kolik bych za něj dala, já od něj chtěla mít co nejdřív pokoj, tak jsem hodila částku asi o třetinu nižší, než měl na cedulce, on se zasmál a já se spokojeně měla k odchodu. Jenomže to jsem nevěděla, že to byla jen taková předehra ;)) Nemínil se vzdát, tak pořád snižoval, já samozřejmě pořád odmítala, ale když už byl na tý mojí vyřčený částce, tak jsem jsem si ho teda vzala. Koneckonců, proč ne, pěkněj byl (teda myslím ten kabát, to druhé vůbec :D).
Photobucket


Photobucket


Photobucket


Photobucket


Photobucket


Photobucket


Photobucket


Photobucket


Photobucket


Photobucket


Photobucket


Photobucket


Photobucket



Velmi vtipná scéna. V těch akvárkách byly takové ty rybičky, co žerou odumřelou kůži, a ta paní si to zkoušela a strašně u toho pořád vejskala a nadskakovala. Její kámošky se jí smály a fotily ji u toho. Celé představení trvalo docela dlouho a tím to bylo zábavnější. Nějakou dobu jsme tam totiž pobyly, protože naproti byl stánek, kde jsem si koupila (nakonec) tašku. Nebrali karty (podraz; jinak je brali všude, kde jsme byly) a já už neměla hotovost, ovšem té tašky jsem se nemínila vzdát, to je myslím jasné. Tak mě prodavačka vzala za sekuriťákem (což byl strašně velkej vysokej černoch), ať mě vezme zadním východem přes dvorek na ulici, že tam je hned bankomat - byl to staff only prostor, tak proto se to řešilo takhle. Akorát že kámošku jsem tímhle manévrem nějak vyděsila, a prý když mě s ním viděla odcházet, tak si myslela, že mě už mě neuvidí :D Ale jak tušíte, ve zdraví jsem se navrátila a nikdo mě neukousl - ani na tom roztomile olezlém dvorku, kde se váleli místní sympatičtí pankáči s psíky.

Photobucket


Photobucket

Nádraží King´s Cross.

Photobucket

Potom jsme zamířily do Tussauds. Už jsem tam kdysi jako dítě byla, ale skoro nic si z toho nepamatovala, tak proč si to nepřipomenout. Mno, ukázalo se, že to nebyla úplně nejlepší volba ;) Nejdřív skoro dvouhodinová fronta. Podle fronty na ulici jsme to odhadovaly tak na 30 minut max., jenomže to jsme bohužel netušily, že to je jen ocas a zbytek fronty je zákeřně skryt v útrobách budovy. Ve finále to byly skoro dvě hoďky na stojáka. Hlavní problém ale spatřuji v tom, že po zaplacení lístků se to nezlepšilo. Vevnitř totiž byl nával taky. A pomalu u každé figuríny další fronty, na focení. Ach ouvej. Úsilí vyžadovalo i jen projít, natož něco smysluplně vyfotit.

Photobucket


Photobucket


Photobucket


Photobucket


Photobucket

Největší voser měl ovšem teprve přijít.
Pokud jsem to pochopila dobře, normálně se dalo jít ven buď normálně anebo se to mohlo vzít přes nějakou "strašidelnou" pišišárnu (viz nápis Scream a šipka na fotce). Jenomže jsme to chytly tak, že normálně to z nějakého důvodu nešlo a všichni museli jít tudyma. A co z toho bylo? Další fronta, of course.
Jako zkrátím to - pišišárna spočívala ve spleti uzoučkých tmavých chodeb sem tam osvětlených blikajícími barevnými neony, kde na vás vyskakovali zmalovaní kokoti, jako je třeba ten dole. Což je samo o sobě úžasné, no ne? Mimochodem kámošku v rámci zábavy postříkal nějakým vodním sprejem; ještě štěstí, že na mě to nezkoušel, můj make-up je mi svatý a podobné jednání bych oprávněně musela považovat za svatokrádež se všemi důsledky z toho plynoucími.
Každopádně, do pišišárny pouštěli postupně. A nás vpustili s ječící skupinou italských dementů.
Jako to už bylo fakt moc. Bez ohledu na to, že vypadali tak na 30, chovali se jak nejhorší puberťáci, před každou zatáčkou stáli a křičeli hrůzou - a to prosím i "chlapi", resp. to, co bych tak označila, pokud by to neustále nevřískalo jako jezinka.
Pure evil. Já to chtěla prostě prolítnout a být co nejřív venku a sednout si, protože nohy mi naznačovaly, že brzo odpadnou od kotníků, ale s tímhle před nosem to nešlo. Tady bych ještě ráda zmínila, že na vyskakující blby se nesmělo šahat - věřte, že to vyžadovalo velmi silné sebeovládání, protože ve chvíli, kdy před sebou máte tohleto a přitom zezadu na vás má tendenci laškovně skákat masový vrah, tak se musíte fakt držet.

Po téhle kalvárii následovala v rámci prohlídky ještě jízda vozíky přes oživlou historii Londýna, která byla opravdu kouzelná a jako jedinou ji hodnotím pozitivně. Bohužel se nesmělo fotit, takže bez dokumentace.

Summa summárum, zaplatit za lístek plnou cenu a ne půlku, jsem hodně rozladěná, takhle jsem byla jen rozladěná. Jak zaplatit půlku, vám ještě později zmíním.


Photobucket

Pak už jen v rychlosti Speaker´s Corner ...

Photobucket

... a jít se rozptýlit na večerní Oxford Street.
Photobucket

1 comment

5. prosince 2012 18:20

Camden jsem si zamilovala, úžasná část Londýna, kde jsem si náramně pokecala. Madamme Tussauds byla bezvadná, úplný zázrak :D

Okomentovat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...