(Ne)Možné

Hranice mezi obojím je tenká. A propustná.

Představte si, že jdete na zkoušku.
Teoreticky byste na ni měli mít přečteno několik tisíc stránek, studovat je minimálně pár měsíců a i tak by pořád byla šance na vyhazov. Prakticky jste lempl trpící pokročilou formou prokrastinace a celých deset dní před zkouškou jste si řekli, že byste se na to teda asi měli už vážně podívat. Knížky jste před pár lety četli a něco si pamatovat musíte. Takže začnete volným tempem pár hodin denně.

Po pěti dnech vám dojde, že to nebude jen tak, protože za těch pět dní jste zopákli z 80 otázek zhruba 10 a pamatujete si fakt tak to něco. Ale ještě zbývá pět dní, to je 120 hodin a 120 hodin, to je přece spousta hodin! To nějak dáte, jen s tím musíte přestat tak crcat. Přidáte na tempu.

Dva dny před zkouškou už vám je jasné, že to asi nedáte, protože z 80 jste na 30 otázkách, máte tedy zopáklou celou část A (:)))), ovšem otázku si budete zároveň tahat i z části B, C a D (:((((). Přiznáte si, že jste v prdeli. A že dneska spát rozhodně nebudete.

Den před zkouškou rezignujete a přestanete si namlouvat, že stihnete přečíst (přečíst, ne zopakovat, fáze "zopakovat" by byla ta správná možnost) zbývajících 50 otázek. V duchu se proklínáte, že jste se na to vyprdli (co jste dělali poslední léta, sakra?!). Dáte si za cíl zvládnout jich alespoň 40 (a snažíte se nepřipouštět si, že to je čiré šílenství, protože se jedná o materii, která ve světě příčetných vyžaduje týdny studování) a rozpočítáte si to na minuty. Mít plán je důležité.

Pět hodin před zkouškou máte přečtených celkem 50 otázek. A chybí vám celá část D. Kámoš vám řekl, kdo bude zkoušet. Jo, jste definitivně v prdeli, protože ať na vás padne kdokoli, rozhodně nebude zapadat do škatulky rádodajka. Navíc nechybí Jackpot. Při zaslechnutí Jackpotova jména studenti hromadně odcházejí raději rovnou. Je třeba si připustit, že plán definitivně nevyšel. Nebo? Koneckonců, zbývá přece ještě 5 hodin!

Hodinu před zkouškou vám chybí celá část D, zato vám nechybí moc do kolapsu. Hlášku o zavařeném mozku přestáváte chápat pouze v přeneseném významu. A taky už přesně víte, co byste v tu chvíli namalovali, kdybyste byli Dalí.



Jdete zjistit, kdo na vás vyšel jako zkoušející ... víření bubnů ... a ... gratulujeme šťastnému vítězi, je to Jackpot.
Na zkoušku zůstanete dva. Přemýšlíte, že kolegovi necháte exklusivitu. Ovšem je vám jasné, že byste si nijak nepomohli, takže si nakonec řeknete, že na druhý pokus za pár měsíců aspoň budou hodnější. V tuhle chvíli už totiž o vyhazovu nepochybujete a akorát přemýšlíte, jestli máte otázky položit rovnou po vylosování, nebo se tam ztrapňovat blábolením. Počet dvou považujete nakonec za super, protože tím se alespoň na minimum snížil počet možných svědků vašeho trapasu.
Kolegu vyhodí.
Losnete si otázky a po pár sekundách vám mozek vyšle velmi nesmělý signál, že nejsou zas až tak špatné. Vlastně .... vlastně jsou docela dost dobré! Dvě patří mezi ty, co jste četli dokonce dvakrát a z části D máte tak obecné kecy, že víc obecně to snad ani nešlo.
Takže to nakonec zkusíte.
Blábolíte v rámci mezí a začnete si připouštět, že Jackpot vůbec není tak hrozný. Napadne vás, co proti němu vlastně všichni mají. Nejen, že je nebývale příjemý na to, co byste od Jackpota vůbec čekali, ale i v porovnání se všemi, co jste zatím u zkoušek potkali, to je přijatelné; resp. potkali jste už mnohem horší a ani jeden z nich neměl takovou reklamu.

Ale co proti němu všichni mají se už nikdy nedozvíte. Jackpot vám to dal.



Závěr? Neházejte flintu do žita, i když situace bude na první pohled vypadat nemožně a na druhý pohled ještě nemožněji. Pořád je totiž možné, že se mýlíte.